O přezdívkách a jménech

21/03/2010

O přezdívkách a jménech

Někdy se mi stává, že mi nový známý sdělí, že je mu úplně jedno, jak mu budu říkat. S přístupem „o nic nejde, je to jen jméno“ se nyní setkávám čím dál častěji. A upřímně řečeno – velmi se tomu divím.

Zní to sice banálně, ale podle mého názoru jsou jména dost důležitá. A tím nemyslím, že by nás předurčovala k jistému osudu nebo jiné nesmysly. Pochopitelně něco zpravidla znamenají; je také zvykem děti po někom pojmenovávat, např. po rodinném příslušníkovi, známém, slavné osobnosti nebo světci, ale to podle mě není to hlavní. Jména si nedáváme sami a mnohdy z nich nejsme nijak šťastní, ale jsou určitým základem, který nás zakotvuje ve společenství dalších lidí. A z toho plyne jejich význam.

Co se mě týče, se svým jménem jsem naprosto spokojena. S čím už ale menší problém mám, je jeho komolení. Za svůj život jsem si vyslechla poměrně dost variací na své jméno; některé mi vadily více (Elis, Éliška), některé méně (Eliáš, Elišák, Eli ad.). Přesto jsem na komolení trochu citlivá, a jsem tedy ráda, když mi všichni přátelé říkají tak, jak se opravdu jmenuji.

A „přátelé“ nejsou v poslední větě zmíněni náhodou. Od lidí, které za přátele nepovažuji, slyším své jméno nerada. Vím, že se s tím nedá nic dělat (patrně jediná možnost je, aby mi dotyční neříkali nijak a zůstali u tykání nebo vykání), ale přesto mi je oslovení jménem od takových jedinců velmi nepříjemné.

Další záležitostí, kterou bych chtěla zmínit (a jestli jste dočetli až sem a stále si nemyslíte, že jsem divná, tak Vás ujišťuji, že teď už si to myslet budete), je oslovování jménem na veřejnosti, například v MHD. Na to jsem až přecitlivělá – nelíbí se mi představa, že několik (v horším případě několik desítek) naprosto cizích lidí najednou bude vědět, jak se jmenuji. Je mi jasné, že ta averze je nejspíš neopodstatněná, ale kdykoli se do takové situace dostanu, začnu si připadat zranitelně, což není úplně ten nejpříjemnější pocit.

A pak jsou tu přezdívky. Některé si dáváme sami, některé nám přisoudí ostatní; nějaké jsou lichotivé, jiné méně. Co se týče mých vlastních zkušeností, musím přiznat, že v naší rodině byly vždy přezdívky naprosto běžné, i když se v průběhu let měnily. (Já jsem se například z Garfielda v posledních letech transformovala v Tuleně. ;)) Také mohu říct, že naprosto nejhorší přezdívky dávají děti na základní škole, ačkoli je pravda, že často i obyčejné jméno jednoho z žáků může být nejhrubší nadávkou – a přezdívka tedy ani není potřeba.

Samostatnou kapitolou jsou pak internetové nicky. Tyto si již zpravidla vybíráme sami a máme pro jejich užívání konkrétní důvod. Někteří lidé mají pro různé servery různé nicky, jiní jsou zase všude známi pod jednou přezdívkou. Sama jsem dřív patřila do té první skupiny – když jsem totiž před lety objevila internet, byla jsem za anonymitu, kterou tehdy poskytoval, vděčná, a tak jsem se nadšeně registrovala tu jako Zuzana, tam jako Aredhel a jinde jako Angua. Po nějaké době mě tato situace přestala bavit, a tak jsem nyní kromě Lopuchu všude pod prakticky stejným nickem, tzn. Elischka nebo Elischka001. A – jak ostatně někteří víte – není to tak psáno proto, že bych měla tak moc ráda němčinu, nýbrž proto, že mé příjmení začíná na Ch. Na jednu stranu jsem ráda, že se nekomplikuje situace nickem příliš odlišným od skutečného jména (ono docela stačilo, když mi na Trpasliconu Kohy říkal „Zuzko“ ;)), na druhou stranu mají pak i prakticky neznámí lidé tendenci oslovovat mě na internetu mým reálným jménem, což mi není vždy příjemné, zvlášť když dotyčného tak docela nemusím. Ale je pravda, že jsem si svým nickem o něco takového koledovala.

A jak mám ve zvyku říkat lidem já? V rodině pochopitelně přezdívkami, ve škole nebo ve společnosti starých přátel jménem nebo tak, jak si ten který kamarád přeje. U přátel, které jsem nejdříve znala jen z netu, je to různé – někomu nejsem ani po letech schopna říct jinak než nickem (ahoj, Hadati ;)), u jiného používám křestní jméno, pokud tuším, že to dotyčnému nevadí. Nick v takovém případě pojímám jako bezpříznakový, kdežto jméno jako označení lehce příznakové (což je asi trochu ironie), protože bych sotva oslovila jménem člověka, kterému nemohu přijít na jméno. ;)

Pochopitelně nemám ráda, když někdo komolí nejen mé jméno, ale i můj nick, byť neúmyslně (mám posléze dojem, že dotyčnému nestojím ani za to, aby si přečetl, jak se jmenuji), a tak i já sama komolím jména nebo nicky druhých jen málokdy (ovšem například u nicku TheMole se podle mě jiný tvar přímo nabízí, a tak si někdy zkomoleninu neodpustím :)); občas k tomu dochází ve vyhrocenější situaci – ale v takovém případě to nikdy nedělám veřejně. To by totiž znamenalo přiznat, že mi povolily nervy, což se mi sice sem tam stane, ale rozhodně to nemusí každý vědět.

Možná Vám připadá, že tato problematika za tak detailní rozbor ani nestojí, nicméně podle mého názoru je na místě se alespoň zamyslet nad tím, jestli svá vlastní jména nebereme příliš na lehkou váhu. Ano, jsou to „jen“ jména, ale právě skrze ně nás lidé znají a jimi o nás přemýšlejí. Mají nějaké stálé významy, ale tím hlavním a základním významem jsou právě konkrétní lidé, jež pojmenovávají – a to jsme my sami.

Permalink