K fenoménu hovorové češtiny

04/04/2010

K fenoménu hovorové češtiny

Na úvod podotýkám, že termín hovorová čeština považuji za zavádějící, a pokládám tedy za nutné připomenout jeho přesný význam. Čeština je na té nejobecnější rovině rozvrstvena na jazyk spisovný a nespisovný. Do jazyka nespisovného řadíme např. slangy, dialekty a interdialekty, z nichž nejvýznamnější je na našem území tzv. obecná čeština. Jazyk spisovný je rovněž stratifikován, a to do tří základních rovin – hovorové, neutrální a knižní. Tzv. hovorová čeština je součástí jazyka spisovného – a rozumí se pod ní tedy mluvená forma spisovné češtiny. Často se ale můžeme setkat s nesprávnou interpretací tohoto pojmu.

Podle mého názoru je chybování v užívání zmíněného termínu pochopitelné – nabízí se totiž vysvětlení, že hovorová čeština je útvar českého jazyka, kterým se běžně hovoří. Hovorovou, tj. spisovnou češtinou ovšem běžně nehovoříme – útvar, který používáme v neformálních situacích, kterých bývá v životě více než situací oficiálních, je zpravidla z větší části nespisovný (často jde o dialekt nebo o obecnou češtinu). “Z větší části” píšu záměrně, protože ani v běžném hovoru neužíváme výhradně nespisovných prvků; není neobvyklé, že se i do projevu v obecné češtině vkrade spisovný tvar nebo lexém, který má svůj ekvivalent i v útvarech jazyka nespisovného. (Stejně tak se často i ve zcela spisovném projevu někdy vyskytne nespisovný tvar.) Můžeme tedy říct, že naše projevy co do spisovnosti bývají hybridní.

O hovorové češtině se vedly diskuse mezi bohemisty už od první poloviny dvacátého století. Ze starších statí (například Běličových nebo Havránkových) je patrné, že tehdy nebylo ani zdaleka vyjasněno, co se vlastně tou hovorovostí míní; názory se lišily podle každého jazykovědce. Nyní už se k této problematice přistupuje poněkud systematičtěji – u většiny prvků spisovného jazyka je jasně řečeno, jsou-li hovorové, neutrální či knižní. (Pochopitelně je ale zapotřebí počítat s vývojem jazyka a s posunem elementů mezi rovinami – z prvků obecné češtiny nebo dialektů se mohou stát jednotky hovorové vrstvy, prostředky hovorové roviny zase pronikají do neutrální vrstvy, z jednotek neutrálních se stávají knižní, které postupně zastarávají a mizejí z užívání v jazyce. V omezené míře funguje také posun opačným směrem.)

Podle mého mínění je termín hovorová čeština nejen často špatně vykládán, ale je i v podstatě nepatřičný. Proto se přikláním k názoru těch lingvistů, kteří tvrdí, že by bylo vhodné, aby se nemluvilo o hovorové češtině, ale pouze o hovorových prvcích spisovného jazyka. Toto pojetí vychází z faktu, že těchto stylově příznakových prvků, které ale stále patří do spisovného jazyka, není tolik, aby tvořily samostatný útvar českého jazyka. (Jedná se víceméně jen o několik hláskoslovných, morfologických a lexikálních prvků, jako jsou např. tvary líp, pracuj-u, kupuj-ou, husit-i apod.) Můžete namítnout, že v tom případě bychom nemuseli mluvit ani o češtině obecné – a někteří lingvisté opravdu zastávají názor, že OČ jako útvar neexistuje – ale v tomto případě bych tak striktní nebyla, protože OČ je co do svých projevů důslednější. (Podle mého názoru má také užívání OČ – na rozdíl od češtiny hovorové – poněkud přísnější pravidla, což vyplývá z její příslušnosti k nespisovnému jazyku: Pokud použijeme např. spojení “s krásnejma ženami”, bude to patrně posuzováno jako silně příznakové i v neformálním mluveném projevu; kdybychom však pronesli např. souvětí “kupuju nové vybavení a usilovně na tom pracuji”, nejspíš by hodnocení tak jednoznačné nebylo, ačkoli jde v obou případech o morfologickou nejednotnost. V prvním případě se ale pohybujeme v jazyce spisovném a nespisovném, kdežto ve druhém pouze v rámci jazyka spisovného.) Dalším argumentem je to, že se mnohem méně často dočteme o “knižní” nebo “neutrální” češtině – v těchto případech se většinou užívá pojmů knižní/neutrální prvky spisovného jazyka. I kvůli symetrii systému by tedy rovněž bylo vhodné držet se názvu hovorové prvky SJ. A mimo jiné bychom měli pojem hovorová čeština opustit i kvůli přístupu velké části laické veřejnosti, která tento termín používá pro jazyk běžné mluvy.

Úskalí tohoto přístupu spatřuji v jediné, nicméně zásadní záležitosti: Zdá se, že hovorová čeština je pojmem značně oblíbeným, a tak by patrně snaha o jeho úplné eliminování vyšla naprázdno. V této situaci vidím dvojí řešení: Buď by se mohla lingvistika termínu zcela vzdát, anebo by ho mohla redefinovat – pod uvedeným pojmem bychom mohli rozumět např. český jazyk užívaný v běžných komunikačních situacích. Takové redefinování by ovšem mohlo vést k terminologickému střetu s hovorovými prvky spisovného jazyka, a proto soudím, že by bylo nejvhodnější z vědeckého názvosloví tento pojem vyřadit. Klasické pojetí stratifikace spisovné češtiny ani v nejmenším nezpochybňuji, ale zavádějících názvů v jeho rámci je třeba se vyvarovat – a právě do této problematické skupiny spadá podle mého názoru i termín hovorová čeština.

Permalink