“Bréránko”? Aneb jak zdravíme

25/09/2010

“Bréránko”? Aneb jak zdravíme

Nedílnou součástí řečové či obecně jazykové komunikace jsou jisté konvencializované sekvence. V tomto článku se budu věnovat sekvencím zahajovacím, konkrétně pozdravům.

Pozdravy v reálné řečové komunikaci volíme zpravidla podle společenského postavení druhé osoby a našeho vztahu k ní. Pokud se jedná o osobu nadřízenou nebo nepříliš blízkou, je zvykem zvolit neutrální formu zdvořilého oslovení; v češtině je takovým neutrálním pozdravem např. “dobrý den”, klasický ukončující pozdrav je “na shledanou”. Už u takto banálních záležitostí se ale dostáváme do nesnází, pokud jde o komunikaci psanou: dozvěděla jsem se, že právě pozdrav “dobrý den” je např. v e-mailové korespondenci především staršími lidmi vnímán jako nezdvořilý, kterýžto fakt jsem si posléze ověřila. Za přijatelné oslovení v e-mailu nebo dopisu tyto osoby považují např. “vážený pane/vážená paní”, což už by možná člověk mého věku považoval spíše za ironii. Zde je tedy patrný značný posun co do nuancí zdvořilosti. Ani “na shledanou” není zcela bezproblémový pozdrav – jeho zkrácená forma “nashle” je často považována takřka za hrubou (a podle mého názoru je přijímána hůř než klasický “brýden”).

Ale zpět k pozdravům, které komunikaci uvozují. Pokud se jedná o vzájemně si blízké osoby, můžeme vysledovat všelijaké mutace nejrůznějších typů oslovení – od obyčejného neutrálního “ahoj” až po “čus vole” či ještě něco horšího. Je až zvláštní, kolik mutací pozdrav “ahoj” má: napadá mě např. ahojte, ahojky, ahojda, hoj a další. Osobně neužívám ani jeden ze zmíněných tvarů; v reálné (a obvykle i internetové) komunikaci zpravidla volím neutrální “ahoj” nebo “nazdárek”, popř. (pokud se jedná o kamaráda, který již vstřebal fakt, že ironie není ta věc, kterou se myjí okna) “no nazdar” s patřičnou intonací; když se jedná o pozdrav, který je určen více lidem, nebo někomu, kdo je výrazně starší než já nebo ho tolik neznám či mám z nejasných příčin dojem, že bych se k němu měla chovat uctivě, pak zpravidla zahájím komunikaci slovem “zdravím”. (Přiznám se, že tento výraz mám velice ráda, protože ho mohu použít v reálné i psané komunikaci a v případě tykání i vykání druhé osobě.) Možná vám to připadá neoriginální, ale i když pominu fakt, že originalita je pro mne něco, co se děje jiným lidem, stále vidím neutrální formy pozdravů jako nejmenší zlo. Pozdravy stojí na samém začátku komunikace, a tak do jisté míry mohou určovat i tón, v němž se konverzace nese. Sama už jsem dospěla do té fáze, že pokud mě někdo v IM osloví např. “ahojda”, vyslouží si ode mne nejspíš reakci typu “‚Ahojda?‘ Seriously?”, která jistě není předzvěstí zcela příjemného pokračování hovoru.

Samostatnou kapitolou jsou pozdravy, které souvisejí s konkrétní denní dobou. “Dobré ráno” je neutrální v mluvené formě, ale v písemné navozuje poněkud osobnější dojem – nadřízenému byste do e-mailu “dobré ráno” asi nenapsali. Nicméně např. v IM s kamarádem takové oslovení nepůsobí tak zvláštně (dokonce i já výjimečně pozdravím “bréráno”, pokud se jedná o osobu, se kterou komunikuji často, je mi přiměřeně blízká a vím o ní, že nemá alergii na pozdravové mutace ;)); stejně tak je tomu v případě ukončujícího “dobrou noc” nebo “dobrou” (popř. osobnější “brou”).

Dalším aspektem zdravení je i jeho absence. S tou se setkáme zejména v případech, že dotyčného vidíme několikrát denně, a přijde nám tedy zbytečné pozdrav neustále opakovat. (Pomiňme teď ty případy, kdy chce mluvčí být záměrně hrubý, a proto nepozdraví.) Nepřítomnost pozdravu v písemné/internetové komunikaci ovšem považuji za problém, kterému se nevyhnu ani já – pokud s někým přes den na internetu komunikuji “na více liniích”, často mě ani nenapadne ho pozdravit, když zahajuji chat. Někdy si na to vzpomenu a pozdrav dopíšu zpětně, ale častěji se stává, že zdvořilé oslovení vypustím úplně. Na druhou stranu pokud někdo zdraví i třeba na diskusním serveru nebo fóru, příspěvek působí poněkud bizarně. Dlužno však podotknout, že absence úvodního pozdravu sice není v pořádku z hlediska zdvořilosti, nicméně z praktického pohledu mnohem víc vadí nepřítomnost pozdravu ukončujícího. Účastník komunikace obvykle očekává uzuální formu ukončení; když se ta nedostaví, obvykle začne posílat další zprávy a zkoumat, co se děje, což může vést k poněkud trapným situacím.

Pro pozdravy a oslovení v komunikaci je poměrně typické, že je volíme v rychlosti, a příliš se tím pádem nad nimi nezamýšlíme (a teď střílím i do vlastních řad). Podle mého názoru by nebylo od věci – pokud to je tedy alespoň trochu možné – se nad formou oslovení trochu pozastavit. Minimálně v těch případech, kdy víme, že v konverzaci budeme muset druhou stranu o něco požádat. ;)

Permalink