05/08/2011
Doba úpadku
O “době úpadku” slýchám neustále a ze všech stran. Úpadek morálky, kultury, internetu a bůhvíčeho ještě. Vlastně co se pamatuji, stále něco kolem mě upadá a je spodivem, že ještě nic z toho neupadlo s konečnou platností. A jelikož jsem toho “kolem mě” součástí, pak je logickým důsledkem, že zmíněné upadání má vliv i na mne.
S touto skutečností souvisí mé s různou intenzitou se vracející, avšak stálé zklamání z přítomnosti. A nemyslím teď přítomné dění ani svůj současný život – ani v jednom se mi nežije zrovna špatně. Myslím tím přítomnost jako časový úsek, jako ono “tady a teď”. Neustále totiž zápasím s vědomím, že jsem o něco přišla, a to aniž bych kdy měla šanci to dohnat.
Vezměme si třeba naprosto banální příklad: internetové diskuse. Objevila jsem je, když mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct (a i tak to soudě podle mých tehdejších výlevů, gramatických chyb a naprosto katastrofálního odhadu lidí bylo zřejmě příliš brzy). Od té doby, co jsem se zaregistrovala na Lopuchu, slýchám vzpomínání na zlaté časy na Průvodci. Když jsem přišla na Okoun, bylo to v podstatě totéž – tentokrát se zase vzdychalo (a vzdychá se dodnes) nad současnou úrovní tohoto diskusního serveru. Nemohu si ale vyčítat, že jsem tam v té době nebyla – za daných okolností zkrátka nebylo v žádném vesmíru možné, abych se tehdejšího tamního dění zúčastnila. Ale Průvodce je jen příklad – napadá mě značné množství věcí (a to i poměrně závažných záležitostí), které mi byly za mého života naservírovány, protože už jaksi nebylo co dotvářet, a tím jsem se stala pouhým konzumentem. Ten pocit bych také mohla přirovnat k prosévání písku, který už milionkrát proseli jiní. Z hlediska přístupnosti a pohodlí je to nesporně výhoda, z hlediska samostatného myšlení je to ubíjející a bez prostoru a rozměru. Dokonce mám v tomto směru pochybnosti o vědních oborech, které studuji – připadá mi, že všechny “velké” objevy už se staly a že sotva už přijdeme s něčím převratným.
Ve zkratce mohu tedy tuto úvahu shrnout ve věty “dnes všechno upadá a všechno úžasné už bylo a já se mohu jen těšit z toho, co zbývá”. Není to ale tím, že nevnímám, čeho jsem součástí tady a teď?
Nyní mi do celé problematiky vstupuje další potíž – subjektivní perspektiva. Jako člověk ji patrně nemohu nemít. Vadí mi ovšem, že bezesporu omezuje můj rozhled: jako součást dění nemohu být dostatečně nezaujatá, abych mohla mít čistě objektivní názory. Myslím, že každou skutečnost je třeba nazírat v širších souvislostech, ale obvykle známe z těch souvislostí jen výřez, častěji pak pouze několik střípků. Ani za těchto okolností si však postoje nedokážu neutvářet (jako ostatně skoro každý), pouze si je odvodím z neúplných skutečností, což by mi zřejmě vadilo mnohem méně, kdybych si to vždycky tak intenzivně neuvědomovala.
Subjektivní perspektivu však pochopitelně nelze omezit pouze na mou osobu. Podívejme se tedy na ty, kdo o době úpadku mluví: I jejich mínění je poznamenáno jejich osobnostmi, zkušenostmi, povahami… a zapomínáním špatného z minulosti. Oni byli tehdy mladší, a proto jim může tehdejší doba připadat lepší. Jak je to ale s tím úpadkem doopravdy? Já nejsem schopna to posoudit – tehdy jsem tu nebyla. Oni ano – ale zcela objektivně to také zhodnotit nemohou. Co je ovšem fakt: oni byli u vzniku věcí, které já dnes jen pasivně přijímám, a to navíc jen v jejich “vyprázdněné” formě, protože “dnes už to není ono”.
Aspoň jednou – jednou! bych chtěla v tomhle smyslu být v těch “lepších časech” a u vzniku něčeho nového a úžasného. A co je na tom nejdivnější – já tam možná jsem. Tak tedy – aspoň jednou bych chtěla být v těch lepších časech a u vzniku něčeho úžasného a uvědomovat si to už v té chvíli. Ne až za deset let, kdy budu každému sama vykládat, jak všechno upadá.
Errol z Olomouce řekl,
05/08/2011 na 11:03
Po posledním odstavci snad není co dodat, jen si neustále utvrzovat v tom, že právě tady a teď jsou ty “lepší časy”. Můžeme už být jen mile překvapeni, když zítra budou taky.